Mé srdce - Ježíšův domov

Jednoho večera jsem pozval Pána Ježíše do svého srdce. A jaký byl Jeho příchod! Nebylo to nic velkolepého ani emocionálního, ale něco velmi skutečného. V samém jádru mého života se něco změnilo. Přišel do temnoty mého srdce a rozsvítil světlo. Zapálil oheň v krbu a zahnal chlad. Kde bylo tísnivé ticho, zaplnil svým nádherným milujícím společenstvím. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Pánu Ježíši otevřel dveře a nikdy litovat nebudu!

V radosti tohoto nově objeveného vztahu jsem Pánu řekl: "Pane, chci, aby toto mé srdce bylo Tvé. Chci, aby ses tu usadil a cítil se tu jako doma. Všechno, co zde mám, je Tvé. Provedu Tě domem." První pokoj byla pracovna s knihovnou. Tento pokoj mé mysli je malý, má silné zdi, ale je velmi důležitý. V jistém slova smyslu je to hlavní místnost domu. Vešel tam se mnou a prohlédl si knihy v knihovně, časopisy na stole, obrazy na stěně. Když jsem Ho při tom pozoroval, začal jsem být nesvůj. Kupodivu už jsem nebyl na sebe tak hrdý jako dřív, a když On se rozhlížel kolem, začalo mi být trapně. Byly tam knihy, na které se svýma čistýma očima dívat nemohl. Na stole byla fůra žánrů, které křesťan číst nemá a co se týče obrazů na stěně - totiž mých představ a myšlenek - některé byly ostudné.

Obrátil jsem se k Němu a řekl: "Pane, vím, že tento pokoj potřebuje některé radikální změny. Pomůžeš mi, aby to všechno vypadalo tak, jak to vypadat má a aby každá myšlenka bylo Tobě příjemná?"  Odpověděl mi: "Samozřejmě, nejdřív vezmi všechny tyto věci, na které se díváš, které čteš, které nejsou dobré, čisté a pravdivé, a vyhoď je. Naplň knihovnu Písmem a rozvažuj v něm dnem i nocí. (Jozue 1,8)  Co se týče obrazů na stěně, bude ti dělat potíže kontrolovat své představy, ale i zde je má pomoc." Dal mi svůj portrét v životní velikosti. "Pověs ho doprostřed na stěnu své mysli." Udělal jsem to a během let jsem poznal, že když je moje pozornost soustředěna na Ježíše samotného, jeho čistota a jeho moc zahánějí nečisté představy. Tak mi pomohl ovládnout mé myšlenky.

Z pracovny jsme šli do jídelny, místnosti chutí a přání. Trávíval jsem tu dost dlouhou dobu a vynakládal značné úsilí na uspokojování svých potřeb. Řekl jsem Mu: "Tento pokoj je velmi pohodlný a jistě Ti tady bude chutnat." Posadil se  se mnou ke stolu a zeptal se: "Tak co bude k obědu?" Nabídl jsem Mu to, co jím nejraději, světskou potravu. Když stál talíř před Ním, nic neříkal, ale viděl jsem, že nic nejí. "Pane, nechutná Ti to? Co se děje?" Odpověděl mi: "Jím chléb, který ty neznáš. Chceš-li stravu, která tě má opravdu nasytit, hledej vůli Otce, ne vlastní uspokojení. Snaž se uspokojit mne a uvidíš, že tě to nasytí!" Tam u stolu mi dal okusit radost z plnění Boží vůle. Jaká chuť! Jaké posílení a jaké občerstvení to duši dá! Ve světě nic podobného není.

Z jídelny jsme šli do obýváku. Ten pokoj byl takový intimní a pohodlný. Měl jsem ho rád. Krb, čalouněné lenošky, pohovka, tichá atmosféra. Řekl: "To je opravdu nádherný pokoj. Choďme sem často. Je tu samota a ticho, můžeme zde být spolu."Jako mladý křesťan jsem byl tím nadšen. Nemyslel jsem na nic jiného, než být na několik minut důvěrného společenství s Pánem Ježíšem. Slíbil mi: "Budu zde každý den ráno. Přijď taky a zahájíme den spolu." A tak jsem každý den ráno chodil do obýváku. On vzal z poličky Bibli, otevřel ji a četl. Ukazoval mi z ní její bohatství a otevíral přede mnou její pravdy. Moje srdce okřívalo, když ukazoval svou lásku a milost ve vztahu ke mně. Byly to krásné chvíle. Pomalu se však pod tlakem různých okolností ten čas začal krátit. Nemím, jak k tomu došlo, ale začal jsem si myslet, že mám mnoho práce na to, abych trávil svůj čas s Kristem. Pochopte, nebyl v tom žádný záměr, prostě k tomu došlo. Nakonec, nejen že se ten čas zkrátil, ale tu a tam jsem jeden den vynechal. Bylo to vždy něco nutného, co nestrpělo odkladu. Pak jsem někdy vynechal i několik dní po sobě. Vzpomínám si na jedno ráno, že jsem běžel ven z bytu a koukal, abych už byl na cestě. Tu jsem si všiml, že dveře do obýváku jsou dokořán. Nahlédl jsem dovnitř. V krbu hořel oheň a u něj seděl Pán. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že to je můj host. Pozval jsem Ho do svého srdce, On přišel a já si Ho nevšímám! Neodvážil jsem se Mu podívat do očí a řekl Mu: "Pane, odpusť mi, to jsi tu každé ráno?" Odvětil: "Ano, vždyť jsem ti slíbil, každé ráno tu budu na tebe čekat. Věz, že tě miluji. Zachránil jsem tě za obrovskou cenu. Toužím po společenství s tebou. Nemáš-li pro sebe a své věci čas na chvilku ztišení, udělej to pro mne!"

Zanedlouho se mě zeptal: "Máš taky nějakou dílnu?" Ve sklepě domu mého srdce jsem měl nějaké nářadí, ale moc jsem toho nenadělal. Čas od času jsem si šel něco opravit nebo připilovat, ale nevyráběl jsem nic, co by stálo za řeč. Zavedl jsem Ho tam. Rozhledl se a řekl: "No, je to docela dobře vybavené. Co ve svém životě děláš pro Boží království?" Prohlédl si pár hračiček, které ležely na ponku. Jednu z těch věcí vzal do své ruky a zeptal se: "To je všechno, co ve svém křesťanském životě děláš?" "Tedy," odpověděl jsem, "vím, Pane, že toho moc není a opravdu bych chtěl rád dělat víc, ale zdá se mi, že nemám schopnosti ani energii." "Chtěl bys být na tom líp?" zeptal se. "Jistě" odpověděl jsem. "Dobře, uvolni se ve mně a nech mého Ducha skrze tebe pracovat. Vím, že jsi neobratný a nevíš, jak se k tomu postavit, ale Duch svatý je nejlepší řemeslník a povede-li tvé ruce a tvé srdce, bude pracovat skrze tebe." Obešel mně a položil své velké ruce pod mé, vzal nástroj do svých zkušených prstů a začal skrze mne pracovat. Čím jsem byl uvolněnější a čím víc jsem Mu důvěřoval, tím lépe se Mu pracovalo s mým životem. 

Ptal se mne, zda mám nějakou místnost pro přátelé a známé. Doufal jsem, že se na to nezeptá. Měl jsem určité známosti a zábavy, které jsem si chtěl nechat pro sebe. Jednoho večera jsem se chtěl sejít s kolegy. Když jsem odcházel, zastavil mne a zeptal se: "Jdeš dnes večer ven?" "Ano." odpověděl jsem. "Dobře, rád bych šel s tebou." Odpověděl jsem trochu zmateně: "Pane Ježíši, opravdu nevím, zda bys tam skutečně chtěl jít se mnou. Pojďme spolu někam zítra. Zítra půjdeme na modlitební chvíli, ale dnes mám jinou schůzku." "To je mi líto" řekl, "myslel jsem, že když jsi mně pozval dp svého domu, že budeme dělat spolu všechny věci. Chci, abys věděl, že bych rád šel s tebou." "Půjdeme spolu někam zítra," zamumlal jsem a vypadl ze dveří. Ten večer mi bylo nanic. Jakým přítelem jsem byl pro Krista, když jsem Ho úmyslně vynechával ze svých závazků, když jsem dělal věci a chodil na místa, o nichž jsem věděl, že by Ho to mrzelo! Když jsem se ten večer vrátil, bylo v jeho pokoji světlo a tak jsem s Ním šel pohovořit. Řekl jsem: "Pane, poučil jsem se. Nemohu se cítit dobře bez Tebe. Budeme všechno dělat spolu." Pak vstoupil do salónu mého domu a proměnil ho. Přivedl do mého života nové uspokojení, novou a trvalou radost. Od té doby zněly celým domem smích a hudba.

"Je tu nějaký hrozný smrad. Je tu něco mrtvého, táhne to odněkud shora. Myslím, že je to v komoře." Když vyslovil tato slova, věděl jsem ihned o čem mluví. Ano, byla tam komora, snad dva čtvereční metry. Tam jsem měl zamčeno pár osobních věcí, o nichž jsem nechtěl, aby je Kristus viděl. Věděl jsem, že je to všechno mrtvé a že to hnije, ale tolik jse je chtěl mít pro sebe, že jsem ani nechtěl přiznat, že tam jsou. Šel jsem s Ním nahoru a jak jsme stoupali po schodech, byl ten zápach stále silnější. Ve mně to vřelo, jinak to nemohu popsat. Umožnil jsem Mu přístup do knihovny, do jídelny, do obyváku, do dílny, a teď chce komoru o dvou čtverečních metrech? Řekl jsem si: tak to by stačilo, klíč Mu nedám. On jakoby četl mé myšlenky, povídá: "Jestli si myslíš, že tu budu s tebou žít v tom smradu, tak se pleteš. Jdu na zápraží." Viděl jsem, jak sestupuje dolů po schodech. Můj odpor byl zlomen. Když Ježíše Krista poznáte a začnete Ho milovat, pak nejhorší věcí, která se může stát, je ztráta společenství s Ním. Musel jsem to vzdát. "Dám ti klíč," řekl jsem smutně "ale ty sám budeš muset tu komoru otevřít a vyčistit ji. Já k tomu nemám sílu." "Jen mi ten klíč dej. Svěř mi komoru do péče a já už všechno zařídím." Třesoucí rukou jsem Mu podal klíč. Vzal ho a šel ke dveřím. Otevřel je, vešel a vynesl všechno, co tam hnilo. Pak komoru vydrhl a vybílil. Byl s tím za chvilku hotov. Jaké to bylo vítězství, jaké osvobození, když ty mrtvé věci zmizely z mého života!

Tu mě něco napadlo. "Pane, přichází v úvahu, že bys přebral správu celého mého domu a zařizoval všechno tak, jaks to učinil s tou komorou? Převzal bys odpovědnost za můj život se vším všudy?" Když odpovídal, Jeho tvář se rozzářila: "Jistě, vždyť právě to chci udělat. Nemůžeš být vítězným křesťanem o své vlastní síle. Nech mne jednat skrze tebe a pro tebe. To je pravý způsob. Ale," dodal pomalu, "já jsem jen host. Nemám žádné oprávnění, abych se do něčeho takového pustil, protože tento dům mi nepatří." Padl jsem na kolena a řekl: "Pane, Tys byl host a já byl hostitel. Od nynějška budu služebníkem a Ty budeš Pánem." Rychle jsem běžel k sejfu, vyndal všechny doklady týkající se domu a s velikou radostí jsem sepsal a podepsal smlpuvu, kterou jsem všechno pro tento i budoucí věk přepsal do jeho vlastnictví. "Tady," řekl jsem, "tady je všechno, co jsem a co mám. Nyní je to všechno Tvé - navěky. Ty řídíš tento dům, zůstávám tu jako tvůj služebník a přítel."

Od té doby, co se Pán Ježíš usadil v mém srdci a učinil z něj svůj dům, je všechno jiné!